Historie divadla

Soubor ochotnického divadla při TJ Sokol Dřevohostice, t.č. Divadelníci Dřevohostice

---------------------------------------------------------------------

Tato zájmová činnost má v městečku Dřevohostice letitou tradici, více jak sto let byla součástí života občanů městečka i okolí a významně ovlivňovala a dosud ovlivňuje společenský život.

Počátky ochotnického divadla sahají až do období národního obrození. V roce 1872 byl založen Čtenářsko-pěvecký spolek Žerotín/Obecní kronika/a z dochovaných písemností víme, že tento zřídil veřejnou knihovnu, organizoval půjčování knih a besedy, pořádal přednášky k historii národa a národopisné výstavy.

První dřevohostické divadlo se hrálo 9.srpna 1885 v pohostinství "Pod Radnicí" pana Antonína Stejskala a jednalo se o frašku podle úpravy F. F. Šamberka POTRHLÝ ŠVEC. Dokladem je dochovaný plakát k této hře, kde vystoupilo 18 účinkujících a čistý zisk z představení, jakož i následující taneční zábavy byl poukázán ve prospěch Sboru dobrovolných hasičů. Kolem roku 1900 se divadlo hrálo v pohostinství na Špici, Pod Radnicí a v pohostinství pana Šilingra v bývalém hotelu Bubeník na náměstí. Hrály se obrozenecké hry, pořádaly se večery poezie a pěvecké koncerty. Do tohoto dění byly zapojeny významné osobnosti obce a také učitelé místní školy.

V roce 1909 byla v Dřevohosticích založena Tělovýchovná jednota Sokol. Část členů spolku Žerotín, včetně úředníka místního cukrovaru Pankráce Zamrazila, byla silně ovlivněna sokolskými ideály a přešla do nově vzniklé organizace, kde pokračovala v divadelní činnosti.

Prvním představením pod sokolskou vlajkou byla v roce 1910 uvedena nenáročná jednoaktovka Zmýlená neplatí. Hrálo se v pohostinství u Šilingrů za stálé spolupráce se spolkem Žerotín. Protože se ale oba spolky nemohly dohodnout na rozdělení výnosů z představení, spolek Žerotín koncem roku 1911 přenechal jeviště, knížky, paruky, líčidla za tehdejších 400 korun Sokolům. Od roku 1912 se tedy sokolský ochotnický soubor stal na delší dobu jedinou organizací, která se této činnosti v obci věnovala. O divadlo byl velký zájem, a tak se hrálo několikrát do roka. Například v roce 1913 bylo uvedeno šest her, vážné i humorné a dokonce začalo svou činnost divadlo loutkové.

S vypuknutím první světové války bylo mnoho mužů povoláno do armády a mezi nimi i členové ochotnického souboru. Činnost byla velmi omezena, ale i tak se uskutečnilo alespoň jedno představení ročně.

Po vzniku Československé republiky a návratu některých sokolů z bojišť se s velkým nadšením činnost divadelního souboru obnovila. Hrály se hlavně hry s vlasteneckou tematikou. Tělovýchovná organizace začala budovat vlastní tělocvičnu včetně sálu a jeviště. Základní kámen je datován dnem 3.7. 1921. V témže roce bylo uvedeno 1O her a hrálo se ještě u "šilingrů", protože Sokolovna byla dokončena až koncem roku. 7.ledna 1922 byla založena kronika dramatického odboru, která se po mnoha peripetiích dochovala do dnes. Z ní se dovídáme, že prvním představením na novém jevišti byla hra Aloise Jiráska Lucerna. Účinkovalo 33 herců, uskutečnila se dvě představení s velkou návštěvností . Veškeré výnosy byly určeny na splácení úvěru nově vybudované sokolovny. Toho roku se hrálo ještě sedm her a ochotníci se účastnili i Silvestrovského večera. Ten byl uspořádán spolu s kinoodborem. V roce 1922 bylo založeno také " Orelské divadlo", které mělo zázemí v orlovně, tzv. Lidovém domě, v dnešním kině. Vztahy mezi oběma organizacemi ale nebyly dobré. Nadšení pro divadlo neupadalo, uváděly se i hry klasického repertoáru, jako je například Lakomec od Molliera nebo Ibsenovo drama Nora. V roce 1924 byla uvedena hra Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně, v červnu ji opakovali na přírodní scéně v Turovicích. Na silvestra v roce 1924 byla uvedena opět ve spolupráci s kinoodborem fraška se zpěvy Naše Katy kandiduje. Je pravděpodobné, že by hra s tak úžasným názvem sklidila úspěch i dnes. V roce 1925 došlo k dohodě s hasiči a ti v sokolovně za mírný poplatek uvedli drama Sokola -Tůmy Soucit. Herci, kteří se osvědčili pak vystupovali v sokolských představeních. V roce 1927 poděkoval ředitel Měšťanské školy chlapecké a dívčí paní Anně Tvarůžkové, choti stavitele v Dřevohosticích, že se účastnila dětského divadelního představení Sněhurka. To znamená, že členové souboru se podíleli na dětských divadlech. Sokolové v tomto roce uvedli 9 představení. I v dalších letech byli ochotníci stále velmi aktivní a výnosy ze svých představení pomáhali splácet sokolovnu. V roce 1931 dokonce nastudovali Piskáčkovu operetu Slovácká princezna. Každým rokem uváděli šest her, což je z dnešního pohledu nemyslitelné, jak to stihli? Významnými režiséry tohoto období byli Pankrác Zamrazil a E.Sehnalová. Nejobsazovanější herci J.Glacner, G.Menšík a A.Tvarůžková. V roce 1938 byly uvedeny pouze 3 hry a po odstoupení Sudet hitlerovskému Německu byla činnost Sokola ochromena. V roce 1939 ochotníci uvedli pohádku Krakonošova medicína. V prosinci měla být inscenována hra Olgy Scheinpflugové Okénko, ale úřady nebyla povolena. Činnost sokolského i orelského divadla v období druhé světové války ustala.

V letech okupace sloužila Sokolovna jako ubytovna pro německou armádu. Velké škody vznikly na parketách, technice i na jevištním zařízení. Zničena byla klubovna, osvětlení, tahy i opona. Zásluhou bratrů Mackovíka, Langra a Mužíka bylo jeviště za tehdejších 15 000 Kčs uvedeno do provozuschopného stavu. V roce 1945 byla pod vedením K.Langra, jako první poválečná hra, uvedena Kvapilova pohádka Princezna pampeliška. Činnost se úspěšně obnovila a v roce 1947 byl soubor za svůj výkon ve hře Noc na Karlštejně hodnotící komisí zařazen do 1. třídy divadelních ochotníků.

Neopakovatelným svátkem bylo představení Maryša, uvedené 21.března 1948.V představení režijně vedeném K.Langrem, jako host vystoupil v roli Vávry člen Národního divadla v Praze Zdeněk Štěpánek. Pro všechny to byl velký svátek. Na závěr se mistr ještě zapsal do sokolské kroniky. V dalších letech se hrály hry z klasického repertoáru jako např. Revizor, Zkrocení zlé ženy, Lesní panna, Zlý jelen, Jak šla basa do nebe. V roce 1950 bylo na balkoně sokolovny vybudované loutkové divadlo, kde účinkovali žáci a dorostenci Sokola. Během války se loutkové divadlo hrálo v

zámeckém sklepě a pak v hostinci "U Študentů". V roce 1957 se do Dřevohostic přistěhovala paní Jarmila Kolátorová, která byla krátký čas členkou Národního divadla v Praze. Ke své velké lásce k divadlu se přihlásila režií veselohry Chuďas ať má za ušima. Mimořádný úspěch sklidila estrádní představení nastudovaná společně se swingovou kapelou ABC, vedenou Františkem Dočkalíkem, pod názvem Babiččina krabička a Dědeček vzpomíná. Byly to jednoaktovky kombinované s populárními písničkami a dočkaly se více než deseti repríz. V roce 1960, opět pod režií Jarmily Kolátorové, byla uvedena pohádková komedie Jana Drdy Dalskabáty hříšná ves. Roli Trepifajksla, venkovského čerta, nezapomenutelně ztvárnil František Dostál. Ještě dnes pamětníci vzpomínají na jeho kousky a vydařené představení. Dalším mimořádným představením byla Nestroyova fraška se zpěvy Lumpacivagabundus. Hru nastudoval Miloš Janovský a hudební doprovod zajistil František Tkadlčík, ředitel Hudební školy v Bystřici pod Hostýnem. Představení se setkalo o obrovským ohlasem a nevídanou návštěvností.

29. prosince 1969 byla uvedena výpravná hra Dámy a husaři, kterou se režijně uvedl František Bednář. Návrh a zhotovení dekorací bylo dílem Stanislava Horsáka, osvětlení Antonína Fuksy. Tito tři pánové byli na několik desetiletí u všech dalších představení dřevohostického divadla. Hra měla několik repríz, příznivé kritiky a uspěla i v Okresní soutěži. 31. prosince 1969 divadelní soubor připravil Silvestrovskou estrádu se scénkami a písněmi. V novém roce 197O se zapojil do masopustního veselí, tedy do maškarní taneční zábavy, Šibřinek, Vodění medvěda a oblíbené Pochování basy, které se koná tradičně v úterý před popeleční středou. Tento symbolický obřad uzavíral období veselí a dovádění a připravoval lidi na předvelikonoční dobu. Proč basa? Protože byla oblíbeným hudebním nástrojem lidových kapel a tvrdila muziku. O znovuvzkříšení tohoto obřadu se v polovině 50.tých let zasloužil Vojtěch Pešák. V roli faráře řídil jednoduchý obřad, kterým se končilo období veselosti a bálů. Obřad probíhal těsně před půlnocí v úterý před popeleční středou. Úderem půlnoci byla sokolovna prázdná a konec byl také plesové sezony. Po Vojtěchu Pešákovi přebrali roli faráře jeho synové Milan a později Rostislav. V té době se ujal druhé nejdůležitějsí role v pořadu, varhaník, František Dostál. Ten výrazně pozměnil scénář, posílil roli zpěvaček/plaček/ a na dlouhá léta určil charakter produkce. Mezi farářem a varhaníkem se odvíjí vtipný dialog. V první části se loučí se zesnulou basou a v druhé části vtipně glosuje celoroční dění v Dřevohosticích a okolí, v republice i ve světě. V první polovině 70.tých let převzal roli faráře Bohumír Skopal. Obřad se předváděl na jevišti a pak na sále sokolovny. Po roce 1990 zájem o tuto populární a ojedinělou produkci opadl a pochování basy se několik let nepředvádělo. Následně se obřad přesunul na úterní podvečer na Náměstí. Od roku 2018 se ochotníci pokusili navrátit k tradici a zahájili tradiční obřad Pochovávání basy večer před popeleční středou svým představením na zámku. Roli faráře hrál Petr Dostál, varhaníka Jaroslav Dopita.

19.dubna 1970 v režii Františka Bednáře byla uvedena opereta Na tý louce zelený. František Tkadlčík nacvičoval zpěvy a zajistil hudební doprovod vesměs z učitelů Lidové školy umění v Bystřici pod Hostýnem. Představení bylo uvedeno 6x a Okresní kulturní středisko v Přerově nešetřilo chválou. Před vánoci téhož roku byla uvedena další opereta Kolíne,Kolíne, kterou nastudoval Miloš Janovský.Kostýmy byly zapůjčené z Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci a hudební doprovod opět zajistil orchestr Františka Tkadlčíka. Téhož roku divadelníci stihli ještě Silvestrovský program .

Stanislav Horsák a Josef Lukáš nacvičili s dětmi Základní školy v Dřevohosticích a na konec školního roku uvedli pohádku Zapomenutá studánka. Na představení se podíleli i další členové ochotnického divadla a hudebně doplnil hru opět orchestr Ftantiška Tkadlčíka.

V roce 1972 byla v Okresní soutěži oceněna za nejlepší ženskou roli ve hře Mirandolina Ludmila Horsáková, Stanislav Horsák za nejlepší scénu a Alena Jarošová za dlouholetou činnost v ochotnickém divadle k jejím 50. narozeninám.

Následovala generální přestavba sokolovny, práce probíhaly brigádnicky a byly plánované na rok a půl až dva roky. Vůdčími osobami této akce byli Hynek Roubalík a Rostislav Pešák. Při této přestavbě bylo kompletně nově vybavené také jeviště Divadelní službou v Újezdě u Brna v hodnotě 5OO OOO Kčs. Jako ochrana jeviště a oddělení od sálu slouží pevná opona s motivem dřevohostické radnice, kterou navrhl a vymaloval Stanislav Horsák. Nová sokolovna, na které se odpracovalo přes 14 000 brigádnických hodin byla otevřena na Silvestra dvouhodinovou estrádou pod názvem Silvestr bude. Pro zahájení provozu v tak krásné budově a nové scéně, byla vybrána hra Oskara Wilda, Jak je důležité míti Filipa. Hru se souborem nastudoval František Bednář. V roli lady Bracknellové se blýskla Alena Jarošová a jako Algernon Moncrieff Bohumír Skopal. Představení se setkalo s velkým ohlasem, několika reprízami a oceněním v okresní soutěži amatérských divadel. Téhož roku, koncem června se představili děti základní školy z Dřevohostic v Pohádce z Honzovy Lhoty,kterou s nimi nastudoval Stanislav Horsák. První herecké zkušenosti mladých herců byly neocenitelným pomocníkem při získávání nových herců do ochotnického souboru. Herecký soubor nemohl také chybět při oslavě 950 let od založení obce a Sjezdu rodáků. V estrádním programu byly uvedeny scénky, úryvky a písničky z inscenací starších i současných. Celý program konferovali Ema a František Bednářovi. Fr. Bednář složil úvodní píseň i vtipnou povídku na písmeno D. Všichni byli spokojeni, ba přímo nadšeni. V tomto roce byla ještě uvedena detektivka Vrah jsem já v režii Rostislava Pešáka a nesměl chybět stále oblíbený Silvestrovský program.

Než kohout zazpívá je hra slovenského dramatika Ivana Bukovčana, kterou dřevohostičtí ochotníci nastudovali k 30.výročí Slovenského národního povstání. Hra byla přihlášena do celostátní soutěže Zemědělských novin. Premiéry 22. března 1975 se zúčastnili redaktoři Zeměd.novin z Prahy, zástupci tehdejšího ONV, MNV. Výsledek byl víc než se čekalo. VYHRÁLI JSME! Cenu do Prahy do hotelu Evropa jeli přebírat: H.Roubalík, Fr.Bednář, St.Horsák a R.Pešák. Vedle hvězd souboru manželů Janovských, V Zmeškalové, B.Skopala, R.Pešáka, H.Roubalíka, J.Lukáše a L.Horsákové zde poprvé hráli také Alena a Vladimír Lapáčkovi a M. Garzina. Soubor obdržel i děkovný dopis od autora hry Ivana Bukovčana, který bohužel za několik týdnů neočekávaně zemřel.

Ve stejném roce nacvičili děti ZŠ v Dřevohosticích a v dubnu sehráli pohádku Václava Čtvrtka Jak se stal Rumcajs loupežníkem. Režii měla J. Garzinová a technické zázemí včetně scény, zajišťovali členové divadelního souboru. V prosinci pak byla premiéra výpravné hry L.Stroupežnického Naši Furianti. Součástí hry byli i muzikanti z ABC souboru. Výborným výkonem se blýsknul Stanislav Horsák v roli krejčího Fialy.

V roce 1976 připravili divadelníci ve spolupráci s ABC kapelou estrádní pásmo Hrajeme pro vás. Konferovali opět manželé Bednářovi a hráli a zpívali všichni členové souboru. Akce se setkala s velkým úspěchem, protože se zpívali i písničky tehdy velmi populární Moravanky. Na závěr roku nesměl chybět opět Silvestrovský večer. Ale nálada návštěvníků byla příliš bujará s malým zájmem o program a tak to byl poslední silvestr, který divadelníci připravili.

V roce 1977 režíroval Fr. Bednář Valdaufovu operetu Nejlíp je u nás. Hudebně spolupracoval Fr. Mikeš a B. Skopal u klavíru. Tato opereta opět prověřila pěvecké schopnosti celého souboru. Poprvé spolu vystupovali Květa a Stanislav Skýpalovi. Od té doby se odvíjí spolupráce pana Skýpaly na tvorbě scény a také osvětlování. V roce 1978 následoval druhý díl operety pod názvem Nazdar tati. Diváci byli opět nadšeni . K chuti do divadla se přihlásili mládežníci a tak Fr. Bednář s nimi připravil hru Jaroslava Žáka Študáci a kantoři. Rok 1979 byl zahájen tradičním Pochováním basy. Právě v této době se těšil tento dávný zvyk největší oblibě a návštěvnost bývala vyšší než 500 lidí, sjížděli se lidé z širokého okolí. Realizaci soudobé hry Jana Jílka, Dvojitý tep srdce, v nastudování Miloše Janovské přinesl jisté osvěžení repertoáru. Koncem prosince pak ochotníci potěšili své obecenstvo Goldoniho veselohrou Poprask na laguně. Diváci tak vstupovali radostně do nového roku. V roce 198O byla uvedena hra ze slovenského národního povstání, Dům pro nejmladšího syna, v režii St. Horsáka. Na podzim téhož roku uvedli ochotníci veselohru Oty Zelenky z venkovského prostředí Námluvy, režíroval Fr.Bednář.

V roce 1981 bylo nastudováno drama Mordová rokle. Vážné téma asi nebylo to pravé a tak v příštím roce se ochotníci pod vedení Fr. Bednáře opět blýskli Šamberkovou veselohrou Jedenácté přikázání. Představení se líbilo důkladnou scénou St.Horsáka a dobovými kostýmy. Soubor se vrátil k tomu, co mají diváci rádi, smích a radost. Spokojenosti také odpovídala početná návštěvnost. Stanislav Horsák a Miloš Janovský režírovali v roce 1983 inscenaci Dobrého vojáka Švejka. Vystoupila zde celá řada dřevohostických ochotníků . V titulní roli se představil Hynek Roubalík, který zde předvedl jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů. Představení shlédlo asi 700 diváků.

Dům na nebesích od Jiřího Hubače, byla další hra kterou nastudoval František Bednář. Je to hra napsaná pro Jiřinu Bohdalovou. Herecký koncert předvedla Ludmila Horsáková v roli Kláry. Bylo to přesvědčivé a lidsky pravdivé vystoupení a po právu ji zato krajská porota ocenila. Další představení byla veselohra ze zemědělského prostředí Brychta za nic nemůže. V roce 1988 přišla na řadu hra Nepožádáš o manželku bližního svého. Poprvé zde hrála Magda Janovská. Do paměti diváků se nejvíce zapsala komická dvojice Rudouška a Žofie Koutných, neboli Stanislav Skýpala a Alena Lapáčková. Výborná byla také Ludmila Horsáková, která celou roli mluvila v hanáckém nářečí. V roce 1989 soubor uvedl hru Jaroslava Dietla, tehdy velmi populárního autora televizních seriálů, Rozhněvané grácie a v dalším roce pak komedii Sudí na římse. V těchto letech se současně s ochotnickým divadlem uváděla i řada pohádek ve spolupráci se Základní školou v Dřevohosticích. Režie se ujali učitelé Marie Skopalová, Milada Šíchová, Libuše Dopitová, Jaroslav Dopita. Zkrátka děti hráli a dospělí zajišťovali kostýmy, scénu, osvětlení, rekvizity. Z těchto dětských divadel vzešla celá řada dospělých herců, kteří posílili řady ochotníků. Hrály se pohádky: Čarovný bál, Mořská víla, Vodník, Mařenka, Královnin prsten, Poněkud ztracená princezna, Kouzelný koberec, Soví princezny, Zelená perla. Trochu jiné téma bylo Dobrodružství Toma Sawyera, kde hráli i dospělí a znovu uvedené představení hry Jaroslava Žáčka Študáci a kantoři. Hru režíroval Jaroslav Dopita a v ní už deváťáci v rolích studentů ale i dospělých předvedli slibné výkony. Představení sklidilo zasloužené ovace. Následovaly další pohádky O Honzovi a víle Verunce, Moudrá ševcová a Mluvící prsten, všechny v režii Jaroslava Dopity.

Po šestileté pauze se ochotníci opět dali dohromady a v prvním režijním představení Jaroslava Dopity uvedli v roce 1997 inscenaci tří aktovek pod názvem Malé ryby. Představení dalo nový příslib do budoucna. Dalším představením byla v roce 1999 veselohra francouzského autora Claudia Magniera Oskar. Většina z nás ji zná z filmové verze s Luiem de Funesem. Zde se poprvé v dospěláckém divadle objevili Liduška Fuksová, Jaromír Zatloukal, Jiří Matýsek a Borumír Skopal ml. V hlavní roli Bernarda Barniera vystoupil Jaroslav Dopita. Začátkem prosince soubor uvedl rozmarné a úsměvné pásmo Paní Móda vládne věky. Ve hře se řeší odvěký a zásadní problém, že od doby neandrtálců až po současnost nemá žena stále co na sebe. Pásmo scének bylo doplněno hudbou a módní přehlídkou dobových kostýmů a současné módy. Byl to opět jednoznačný úspěch. V roce 2000 byla nastudována a v listopadu uvedena veselohra Oty Zelenky ,Věčně tvůj.. v režii Jaroslava Dopity. Hudebně na představení spolupracovala hudební skupina "Kalíšek" z Dřevohostic. Začátkem prosince 2001 soubor uvedl v režii Fr.Bednáře hru G.B.Shawa Pygmalion. Hru všichni známe z filmové muzikálové verze My Fair Lady. Představení, kde se hlavní role Lízy Doolitlové úspěšně zhostila Magda Janovská doprovázely melodie z tohoto filmu. Dokonalá scéna k této hře byla posledním dílem Stanislava Horsáka, který krátce na to bohužel zemřel. V roce 2003 soubor uvedl pod režií Fr. Bednáře úspěšnou hru ,Nepožádáš o manželku bližního svého. Komická dvojice Rudoušek a Žofie Koutných, Lapáčková - Skýpala, ale byla stejná jako před 15-ti lety. V roli tetičky se líbila Zdena Kuželová, policista Hynka Roubalíka byl velmi přesvědčivý. Scénu navrhl a provedl Stanislav Skýpala. Představení vidělo přes 900 diváků. V roce 2005 byly uvedeny dvě inscenace. Červené papuče maďarského autora Jánoše Erdolyho, které probíraly vztahy na pracovišti a klasickou komedii francouzkého dramatika Georgese Feydeaua Dámský krejčí, obě v režii Frant. Bednáře. V titulní roli záletného lékaře se líbil Jaroslav Dopita, porvé zde hrál František Seidl a Kristýna Kojecká. Bláznivou komedii Italů Giulia Scarniniho a Renza Tarabuciho, Kaviár nebo čočka, hrál soubor v roce 2006. Za režie Fr. Bednářea na scéně Stanislav Skýpaly představení vidělo přes 1000 nadšených diváků. Co si přát víc? Tady se poprvé uvedl v roli hluchoněmého dědečka, válečného invalidy, dlouholetý osvětlovač divadla Antonín Fuksa. Ten aplaus na otevřené scéně mu záviděli všichni herci. Novou tváří souboru se stal Marek Jakubec, vnuk Hynka Roubalíka. Další vydařená veselohra maďarského autora, Gabriela Vaszaryho Bublinka, se hrála v roce 2007. Hru shlédlo přes 1200 spokojených diváků a opět se podařilo získat mladé herce, tentokrát Kamilu Poláškovou a Lenku Fuksovou. Ochotníci nemohli chybět ani při oslavách navrácení titulu městyse Dřevohosticím v roce 2008. V zámecké zahradě za krásného letního počasí, po slavnostním aktu následoval program sestavený z monologů, úspěsných výstupů a písniček z her posledního období. Ale již v lednu toho roku soubor hrál Feyedovu komedii Ťululum. Hra se líbila a návštěvnost byla nevídaná, rekordních 1300 diváků. Co by za to dala některá profesionální divadla. Téhož roku byla také obnovena produkce pochování basy. Své síly spojili obecní úřad ,hasiči a ochotníci a celé představení bylo od 18 hodin na podiu na náměstí. Produkce byla doprovázena kapelou Fr. Mikeše.

Po 34 letech se soubor vrátil opět ke klasice, Oskaru Wildovi a zrealizoval hru Jak je důležité míti Filipa. Premiéra byla 24.ledna 2009, režie Fr.Bednář, scéna Stan.Skýpala a kostýmy ušila Romana Obdržálková. Hra měla opět velikou návštěvnost a byli jsme rádi, že jsme již v předešlých divadlech zavedli předplatné a zamezili tak čekání u pokladny. Dlouholetými spolupracovnicemi divadla jsou Eva Dostálová a Marcela Seidlová, zajišťující předprodej a prodej vstupenek před představením.

V lednu 2010 se hrála fraška anglického dramatika Wiliema Somerseta-Maghana Kouzlo domova. Počátkem prosince téhož roku soubor uvedl opět tři aktovky ze života tentokrát pod názvem Manželské etudy aneb Život tropí hlouposti. Zde se poprvé představil Pavel Roubalík. Velký úspěch sklidili v rolích bezdomovců Eva Jantulová a Antonín Fuksa. Obě hry režíroval Jaroslav Dopita. Začátkem prosince 2010 představil František Bednář veřejnosti knížku vydanou ke 100.výročí založení ochotnického divadla v Dřevohosticích. Publikaci vydal městys Dřevohostice a autor zde podrobně mapuje vznik a historii ochotnického divadla v obci. V závěru publikace pak vzpomíná na generaci spoluobčanů druhé poloviny dvacátého století, kteří obětavě a nezištně věnovali této zálibě velký kus života a nesmazatelně se tak zapsali do historie obce.

V roce 2012 přišla na řadu oblíbená hra českých divadel, Dívčí válka od Františka Ringo Čecha. Je všeobecně známá i z televize a některá rčení ze hry zlidověla. To jste ovšem ještě neviděli dokonalé dřevohostické obsazení. Režie Jaroslav Dopita, scéna Stanislav Skýpala a A. Forýtek, kostýmy Lapáčková, Loubová, repliky zbraní A.Tellinger ,kovové šperky Fr. Majsteršin. Herci rozehráli koncert postav, ale největší úspěch sklidil František Seidl jako Lumír. Hra se uváděla i v létě na scéně v zámecké zahradě. Přemysl přijel na koni a než Lumír proběhl mezi diváky, tak bezpečně všichni věděli, že:" umřela Líba." Představení shlédlo přes 1700 diváků. Ale co po takovém úspěchu hrát dál? Jaroslav Dopita se uchýlil ke strategii, že dobré se má nahradit ještě lepším. Se souborem uvedl do života divadelní přepis filmu Světáci. Na vynalézavé scéně Stanislava Skýpaly se podařilo nevídané. Bylo zde lešení, byt, maringotka, terasa, krejčovský salon, policejní služebna i nobl hotel. Doplněné hudbou ze 70.let a skvělými výkony se to povedlo. Lehké dívky i "vzdělanci " opět zářili. V roce 2014 jsme se vrátili o 100 let zpět .Většina herců se proměnila v kluky a holky, kteří se snaží ovládnout dvorky. Tak byla prezentována hra Rychlé šípy aneb kam se poděli gentlemani, autorů Jaroslava Foglara a Vlastimila Peška. Mirek Dušín v původní Foglarově knížce má v ruce dopis a na známce je razítko dřevohostické pošty. Z iniciativy místních občanů je také poblíž zámku umístěn kámen s památní deskou připomínající tuto knihu. Tak proto tento výběr herci museli zvládnout několik rolí. Poprvé se zde představili Veronika Bělánková, Jiří Škrabala a Jan Vojáček. Hra měla velký ohlas zvláště mezi dětmi. Na závěr představení je bitva papírovými koulemi a do které se zapojí i obecenstvo. Některé děti se drápaly i na jeviště. Představení se hrálo opět i v létě v zámecké zahradě. Tak tedy sbohem kluci a holky.!

Ze zdravotních důvodů se dočasně práce v souboru vzdali Stanislav Skýpala a Jaroslav Dopita. Před námi byla otázka jak dál? Soubor se dohodl, že divadlo chce hrát a kde je vůle, tam je i cesta. Našla se hra, která se na první čtení líbila většině souboru. Současný anglický dramatik Reye Cooney napsal hru, kterou mají na repertoáru kamenná divadla. Název "Rodina je základ státu", kdo by tomu nevěřil? Ale co všechno se může přihodit dva dny před Štědrým dnem v jedné londýnské nemocnici, to je neuvěřitelné! Dřevohostičtí občané dostali od ochotníků Mikulášský dárek v podobě premiéry. Hrálo se 5.a 6. prosince 2015 a diváci nezklamali. Spontánní veselí, které zavládlo v sále a trvalo přes dvě hodiny nenechalo nikoho na pochybách, že volba byla správná. Vůdčí osobností tvorby scény i představitelem hlavní role byl Pavel Roubalík a režie se ujala Alena Lapáčková. V roce 2016 se opět hrálo v Paršovicích, Vlkoši, opět v Dřevohosticích a v létě v zámecké zahradě. Proč bychom si nemohli udělat vánoce například v červenci?

Po této hře ze současnosti chtěl soubor změnu a výběr padl na historickou komedii Tři v tom, v této hře se po boku Kapitána, kterého hrál Pavel Roubalík, představil v roli sluhy Lukáš Baďura. Rok na to jsme zkusili trošku jiný žánr, a sice hororovou komedie Šťastní pozůstalí, která nás zavedla do podivné londýnské rodiny Tombových s podivným dědictvím. Diváci byli svědky osmi vražd a až do posledních okamžiků mohli typovat jméno vraha. No a v letošním roce se mohou diváci těšit na francouzskou nadčasovou komedii Miláček Celimáre. Režie se opět ujala Alena Lapáčková a na scéně pečlivě pracovali Stanislav Čížek a Pavel Roubalík, který současně ztvárnil hlavní roli záletníka Celimára.

         V roce 2019 jsme se rozhodli osamostatnit se a založili jsme spolek Diavadelníci Dřevohostice, z.s. Pro naše diváky se ale nic nemění, stále budeme hrát komedie pro naši i jejich radost.

Každou hru končíme písničkou: Končí hra a my se rozloučíme,

                                                     do vaší se přízně poroučíme,

                                                     k rozchodu už nejvyšší je čas,

                                                     dobrou noc a přijďte brzy zas.

                                                                                                                    Alena Lapáčková.

Materiál:  

Podrobná historie sokolského ochotnického divadla v Dřevohosticích : František Bednář

rok 2010

Dřevohostický zpravodaj rok 2010

Soukromý archiv

Vlož